DMS Ep. 1 - Jak se stala Mařka Mařkou

Ještě než začneme, je třeba si položit jednu důležitou otázku: Kdo (spíš co, lebo tohle se za osobu snad ani označit nedá) je to Mary Sue?

Mary Sue je termín používaný pro fiktivní postavy, které jsou celkově nesympatické, idealizované a obecně nemají přespříliš zajímavý charakter.

(Citováno ze staré dobré tety Wikipedie.)

Pojďme si společně přečíst jeden takový krátký příběh o Mary Sue! Abych vás uvedla do situace:

V dnešní době už je složité úplně všechno - dokonce i být správnou Mary Sue!

Violet Jasmine Lightmoonová je Mary Sue každou buňkou v těle - vždy a všude utlačovaná a přehlížená, šikanována celým světem kvůli talentu, kterým je obdařena. A jaký že je vlastně její talent? Úžasně kreslí, zpívá lépe než Karel Gott, ve škole vyniká v každém předmětu, je nepředstavitelně krásná a jedinečná...

... a taky všem neskutečně leze na nervy!

Proč asi?

Doteď vše naší milé Violet procházelo, ale dneškem to končí. Na scéně se totiž objevuje nový kluk - a ten se rozhodne vyhlásit válku Violet a jí podobným. Selže na své misi, nebo jednou provždy porazí Mary Sue na její vlastní půdě?

Mad Blog uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 1 - Jak se stala Mařka Mařkou

Ahoj. Jmenuji se Violet Jasmine Lightmoonová a dnes je mi šestnáct let.

Už jenom dva roky a budu dospělá. Nemůžu se dospělosti dočkat, protože konečně budu moci opustit tento příšerný sirotčinec a začít zcela nový život. Ano, žiji v sirotčinci - můj otec zemřel ještě dřív, než jsem se narodila. Moje matka se přes jeho smrt nikdy nepřenesla. Žal se měnil ve vztek a ten si často vybíjela na mne - a tak se stalo že jsem jí byla soudem odebrána a od šesti let bydlím v tomto domově. Nevím, co je horší.

Z přemítání nad mojí nesmírně tragickou minulostí mě vyruší jedna z pracovnic domova, když zaklepe na dveře mého pokoje. "Violet, okamžitě vstaň!" volá zpoza dveří nevrle. "Už máš být dávno na snídani!"

"Už jdu!" odpovím stejným tónem a vyhrabu se z postele. Rychle si učešu své plavé vlnité vlasy, které i bez péče šamponu vypadají skvěle. Otevřu svoji šatní skříň a v rychlosti si vyberu oblečení - sáhnu po volném světle růžovém topu s odhalenými rameny a světlých riflových kraťasech. Vše doplním černým koženkovým opaskem a balerínkami stejné barvy. Když se oblékám, nemusím se starat o své soukromí; jako jediná z chráněnců sirotčince mám vlastní pokoj. Nikdo z dětí ho totiž se mnou nechce sdílet.

Tupci. Neví, o co přicházejí.

Sejdu schody do přízemí a rychle zamířím do kuchyně. K snídani máme ovesnou kaši - už zase. To je další důvod, proč se těším, až odtud vypadnu - vaří tu příšerně.

Rychle se nasnídám (ve skutečnosti vyklopím obsah misky do květináče nějaké nebohé květiny) a pak se vrátím do pokoje pro svůj najednou zázračně nachystaný batoh. Vyrazím do školy.

Ve škole nemám žadné kamarády (protože jsem tichá, do sebe uzavřená talentovaná dívka, pro kterou nikdo nemá pochopení), kromě mé spolužačky Bely. Bela není tak chytrá jako já a často jí musím pomáhat s úkoly z matematiky, nicméně, pořád je to moje kamarádka, a tak její nízké IQ toleruji.

Moje spolužačky jsou vesměs jako Bela - málo inteligentní, ale co je horší, nesnášejí mne. Nejhorší z nich je Alexandra. Každý kluk jí leží u nohou, holky ji obdivují a mají za vzor. Neustále se mi posmívá kvůli mému oblečení - jako bych snad mohla za to, že jsem skončila v sirotčinci!

Stoupnu si asi dvacet metrů od vchodu do školy, kam se všichni ostatní studentni tlačí, a čekám na Belu. Mezitím projde kolem mě pár spolužáků - většinou nic neříkají, jenom na mě zle zírají.

Někdo mi poklepe na rameno. To musí být Bela!

Když se však otočím, nekoukám se na Belu.

Přede mnou stojí nějaký neznámý kluk. Není o moc vyšší než já; má krátké hnědé vlasy, částečně schované pod kapucí šusťákové bundy, a také pihy po celém obličeji. Není hezký ani vysoký a jeho oblečení je staré a obnošené. Rozhoduji se, že se s ním nebudu kamarádit.

"Ahoj, Mary!" pozdraví mě s úsměvem.

"S někým si mě pleteš," odpovím mu bez zájmu a doufám, že co nejdříve odejde. "Jmenuji se Violet."

"To je možný, ale vypadáš jako Mary. Mimochodem, já jsem Finn," dodá a natáhne ke mně ruku. Ani mě nenapadne ji stisknout.

Místo toho pokrčím rameny. "Co po mně chceš?"

"Já? Já nic. Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli nechceš půjčit deštník?"

"A proč bych jako měla chtít deštník?" ohradím se proti němu okamžitě.

"No, možná proto, že lije jako z konve?"

Cože? Rozhlédnu se kolem sebe a teprve teď si uvědomím, že prší. Ani jsem si toho nevšimla. "Nech mě být," odháněla jsem toho kluka od sebe. "Co když tady chci takhle stát?"

"Aha. Tak sorry. Nechtěl jsem ti kazit pověst školní chudinky, moc mě to mrzí. Hele, na omluvu na tebe ještě kopnu vodu z louže," řekl a než jsem stihla cokoliv namítnout, špinavé voda z kaluže přistála na mých nových riflích.

"Měj se, Mary!" zamával mi a dal se na odchod.

"Nevypadám jako Mary!" utrhla jsem se na něj hystericky. Zpoza oken školy se na nás najednou všichni dívali.

"Ale vypadáš. Pravda, ještě bys taky mohla být Sue, ale tak..." nechal větu nedořečenou a zmizel v budově školy.

Bela přišla jen o chvilku později, co Finn odešel. "Kdo byl ten kluk?" zajímala se, když jsme společně vcházely do třídy. Nejspíš ho zahlédla z dálky.

"Ale nikdo," odpovím. "Jenom..."

"Hele lidi, Mařka přišla!" přerušila mě Alexandra s úšklebkem na tváři. Celá třída se rozesmála.

"...největší blbec na světě."

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

Tohle je moje první povídka, kde je hlavní postavou Mary Sue - když nepočítám to, co jsem psala před lety - doufám, že se mi podařilo ji vykreslit alespoň trochu přesvědčivě. Budu ráda za každičký váš názor!

Otázka na závěr: Setkáváte se s Mary Sue povídkami často, nebo vám přijde, že už nejsou tak rozšířené?

- Mad