DMS Ep. 2 - Nepovedené skoro-rande

Pro ty tři z vás, kteří hlasovali v anketě, že si přejí Mařku:

Budete toho hodně litovat.

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 2 - Nepovedené skoro-rande

„Já tu matiku vážně nechápu," stěžovala si Bela už počtvrté za posledních patnáct minut - což byla zhruba doba, před kterou jsme dostali zpátky oznámkované testy.

„Já taky ne," přisvědčila jsem a schovala jsem si písemku z goniometrických funkcí oznámkovanou jedničkou do batohu.

Bela se zamračila. „Nekecej, Vio. Jestli někdo z téhle třídy chápe matiku, jsi to ty. Chtěla bych být jako ty," dodala zasněně.

Než jsem jí stihla vylíčit všechny strasti života, po kterém toužila - mého života - zazvonil zvonek a studenti se začali trousit ze třídy. Počkala jsem, až všichni odejdou, a teprve pak jsem ze třídy nenápadně vyklouzla.

Když jsem šla chodbou, nedívala jsem se na cestu a tak jsem narazila do jednoho kluka z vedlejší třídy.

„Promiň," omlouvala jsem se mu hlasem asi tak stejně tichým jako vichřice, ale svoji omluvu jsem nemyslela vážně. Tomu klukovi jsem se očividně líbila, ale bylo to tajemství, takže jsem ho už z principu co nejdůrazněji odmítala. Tuto zásadu jsem dodržovala skvěle - minulý týden jsem si k němu přisedla na obědě jen abych mu oznámila, že nemám zájem se s ním stýkat.

Posbírala jsem ze země své rozházené věci, které se na podlaze zčistajasna objevily, přestože ještě před minutou byly v batohu, a šla jsem dál.

Nějakým zázrakem proběhl timeskip jako ve filmech a já se ocitla v době, která byla vyhrazena na oběd.

Obědovou přestávku jsem jako obvykle trávila sama (neboť Belina přítomnost by neodpovídala mému statusu nejneoblíbenější holky ze školy). Odnesla jsem si jídlo na hřiště - protože tu možnost má člověk úplně na každé škole, že - a z povzdálí jsem pozorovala pár kluků na školním hřišti, kteří hráli kopanou. V jednom z nich jsem rozeznala Andrease.

Andreas chodil do vedlejší třídy a byl mojí tajnou láskou už od doby, co jsem ho poprvé viděla. Ačkoliv jsem to na tu vzdálenost nemohla poznat, dlouhé světlé vlasy mu neposlušně padaly do safírově modrých očí a na ostře řezané tváři s těmi nejpohlednějšími rysy mu pohrával rozpustilý, roztomilý úsměv. Problém byl v tom, že jeho výjimečnost si uvědomovala každá dívka na naší škole, a já se tak vzdala naděje, že by o mě Andreas mohl kdy třeba jen zavadit pohledem.

Přesto jsem nechala oběd obědem (stejně jsem uvažovala, že zkusím anorexii) a nenápadně jsem se zatoulala k okraji hřiště. Andreas zrovna s nenucenou elegancí odkopl míč jednomu ze svých kamarádů. Obvykle hrál se svojí partou kamarádů nejpopulárnějších kluků na škole (zvláštní, že všichni byli ze stejného ročníku), ale tentokrát s nimi byl i někdo jiný.

V tu chvíli se Andreas náhodou otočil mým směrem. Nebylo kam se schovat. Nervózně jsem se usmála a zamávala mu.

„Čau Vio!" zavolal na mě a zamavál mi zpátky.

„Ahoj," vydechla jsem téměř neslyšně, takže musel přijít blíž ke mně. Doteď jsem netušila, že mě zná, i když jsem mu každý týden házela do skříňky svoji fotku se jménem, adresou, telefonním číslem a krevní skupinou.

„Čau znovu," usmál se a mě se podlomily kolena. „Co tu děláš?"

„Mám docela ráda přírodu," odpověděla jsem mu a snažila se nemyslet na ty plechovky Coly, které odhazuju v lese kousek od sirotčince a zakládám tak novou černou skládku. „Jenom jsem se šla pro-"

„Andre, bacha!" zakřičel nějaký hlas z druhého konce hřiště a v další vteřině mě špinavý fotbalový udeřil v plné síle do obličeje.

S výkřikem bolesti jsem se skácela k zemi jako kuželka po zásahu bowlingovou koulí. Z nosu mi tekla krev a obličej jsem měla celý zablácený od toho pitomého míče.To snad není možný!

„Vio, jsi v pořádku?" ptal se starostlivě Andreas.

„Ne," zakňučela jsem a byla to pravda. Můj make-up byl v háji!

Slyšela jsem rychlé kroky, když střelec přibíhal k nám. Vůbec jsem nebyla překvapená, když se za Andreasem vynořil Finn. „Kámo, říkal jsem ti, že jsem hroznej fotbalista," řekl Andreasovi, jako by se nestalo nic horšího, než kdyby trefil pouliční lampu.

„To nic," mávl nad tím Andreas rukou. „Aspoň ses nás před tím míčem snažil varovat. Pojď Vio, vezmu tě dovnitř," nabídl se a pomohl mi vstát.

Pořád celá špinavá jsem se opřela o Andrease, když v tom jsem zaslechla Finnova slova, pronesená polohlasem, abych je mohla slyšet jen já:

„Nevaroval jsem tě před míčem."

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Otázka na závěr: Jakou nejpitomější písničku, která se vám vlastně líbí, znáte? (Něco mi doporučte, sestavíme Mařka-playlist!)

- Mad