DMS Ep. 3 - Ožehavé téma

Odhlasovali jste si, že chcete Mařku pravidelně, tak tady ji máte! Vyhlašte sobotu národním dnem Mařky! :D

Mad Blog uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 3 - Ožehavé téma

„Vážně jsi v pořádku, Vio?“ ptal se mě už asi po desáté Andreas, když mě odváděl ze hřiště. „Byla to hrozná rána.“

„Nic mi není,“ zopakovala jsem mu, ačkoliv jsem si z celého srdce přála říct opak, neboť potom bych alespoň mohla Finna zažalovat za těžkou újmu na zdraví a pokus o vraždu. Vlastně, za pokus o vraždu ho můžu zažalovat i teď, uvědomila jsem si potěšeně.

„To není možné,“ stál si za svým Andreas. „Viděl jsem, jak ses sesypala na zem.“

„Říkám ti to naposled, nic mi není.“ Byla to pravda. I když jsem se ještě před několika málo minutami válela na špinavém betonu školního hřiště, teď už byl můj na čtyři způsoby přelomený nos zase v pořádku a otřes mozku už také pomalu odezníval. „Podívej, Andreasi, je od tebe hezké, že si o mě děláš starosti, ale...“

„Ale co? Vio? Co jsi chtěla říct?!“ dorážel na mě, když jsem najednou zmlkla.

Ztuhla jsem hrůzou. Za popelnicemi u zapadlého a málo používaného vchodu do školy se mihl velký, tmavý stín. Nejdříve jsem si myslela, že se jedná jen o nějakou hříčku světla, ale pak se ten stín pohnul. Zpoza popelnice na recyklovaný odpad se na mě upíraly dvě jasně červené oči.

„Nehýbej se,“ vydechla jsem, pořád ještě neschopna pohybu. „Něco nás pozoruje.“

„Cože? To je nesmysl,“ odfrkl si Andreas. „Je ti dobře? Zatraceně, uhodila ses do hlavy!“

Než jsem stihla cokoliv namítnout, oči zmizely. A já, místo toho abych se zachovala jako každý normální člověk a vzala do zaječích i s tímhle pěkným klučíkem, než se něco hrozného stane, jsem od sebe Andrease odstrčila (a poté si ho k sobě přitáhla a zase ho odstrčila, neboť teď budu moct všem tvrdit, že jsem se skutečno dotýkala jeho těla) a vydala se směrem k popelnicím.

„Vio? Co to děláš?“

Otočila jsem se, abych mu odpověděla, aby byl ticho, a v tu chvíli se to stalo. Rudé oči se objevily znovu; a tentokrát i se stvořením, jemuž patřily.

Zpoza popelnic vyskočilo obrovské, tmavé tělo. Pohyby mělo rychlé, elegantní, zvířecí. Avšak jeho tvář byla - když neberu ohled na lesklou, temnou srst a barvu očí - lidská. Mělo sílu a se zuřivým vrčením se vrhlo přímo na mě.

Těžké tělo toho stvoření narazilo do toho mého a já se už podruhé za posledních deset minut odporoučela k zemi; tentokrát jsem však dopadla s jistou elegancí, takže moje důstojnost byla nyní zachována. Silné končetiny s dlouhými, ostrými drápy mi sekly po obličeji; jen tak tak jsem se stihla odkulit stranou.

Slyšela jsem Andrease, jak něco křičí, význam slov však ke mně už nedolehl. „Utíkej!“ zařvala jsem na něho a znovu se vyhla útočícímu monstru. Takhle to nemůžu dělat donekonečna, pomyslela jsem si. Dřív nebo později mě zabije, nebo hůř, zničí můj nový top za dvě stě dolarů!

Zrovna ve chvíli, kdy moji mysl začaly sužovat tyhle úvahy, se pracka se smrtonosnými drápy přihnala znovu, a já už pět vteřin před útokem věděla, že tentokrát už uhnout nestihnu. Instinktivně jsem natáhla ruce před sebe v obranné pozici a se zavřenýma očima jsem čekala, až netvor navždy ukončí můj život.

Smrtelná rána však nepřišla.

Místo bolesti a kovového pachu krve tu bylo vzteklé zavytí a pach připomínající spálené maso. Odvážila jsem se otevřít oči.

Netvor se svíjel na zemi, srst na protáhlém, štíhlém krku sežehlou. Spálil ji oheň - oheň, který nyní sálal z mých dlaní.

Nasadila jsem takový ten zaujatý výraz, který se objeví na tváři každému superhrdinovi, když objeví své schopnosti a dělala jsem, že si prohlížím ruku, ze které se pořád ještě draly ohnivé plameny, ve skutečnosti jsem však ze své nově objevené schopnosti nijak na větvi nebyla. Jako bych podvědomě tušila, že někdo tak úžasný jako já musí umět úžasné věci.

Usmála jsem se a vykročila k příšeře poraženě ležící na zemi.

„Zmiz,“ přikázala jsem té věci a mávnutím ruky jsem podpálila popelnice, za kterými se netvor předtím schovával; pro větší efekt jsem si zvolila popelnici na plasty, protože nic nesymbolizuje vítězství víc, než hustý dým a spálený plast, co je cítít ve vzduchu.

Netvor se s ňučením vyškrábal na nohy a neohrabaně se vydal na útěk.

Sevřela jsem dlaně v pěst a oheň jako na povel zmizel.

„Co. To. Sakra. Bylo?“ vyrážel ze sebe Andreas vysokým, pištivým hlasem. Najednou už nebyl tak sexy.

Otočila jsem se k němu a chtěla jsem mu povědět tu skvělou novinu, že jsem objevila svoje nové superschopnosti, ale Andreas začal couvat pryč. „Drž se ode mě dál!“ přikázal mi. „Co jsi sakra zač?“

„Andreasi, já-“

„Nech mě být!“ zakřičel a dal se na útěk.

„Andreasi!“ volala jsem za ním a chystala jsem se ho pronásledovat, když v tom mě za předloktí chytila čísi paže a dotyčný mě táhl pryč.

„Co si myslíš, že děláš?“ syčel na mě zuřivě Finn, zatímco mi drtil kost v předloktí.

To není možné! Ten kluk dnes musí být prostě všude!

„Nesahej na mě!“ ohradila jsem se, když mi došlo, že ze všech lidí, ke kterým jsem se odmítala přiblížit na dvacet kilometrů, je Finn na nejvyšší možné příčce a přesto má ruku na té mojí. Kdoví, kolik nebezpečných nemocí bych od něj mohla chytit! Je nadpřirozená nechápavost a obyčejnost nakažlivá?

„Nemůžeš svoje schopnosti předvádět všem na očích!“ vyčítal mi.

„Schopnosti?“ ptala jsem se překvapeně; tak překvapeně, že jsem zapomněla, že se mě pořád ještě dotýká. „Ale... já žádné schopnosti nemám!“ řekla jsem. Ne proto, že jsem doufala, že bych to před ním mohla třeba utajit, spíš naopak, toužila jsem, aby mi sám Finn do očí pověděl, že jsem výjimečná.

„Ne? A to co se tu teď odehrálo byl novoroční ohňostroj, co?“ odvětil sarkasticky.

Jeho neschopnost všimnout si příležitosti k tomu, aby mi mohl lichotit, byla zarážející. Zkusila jsem to tedy znovu: „Ale já nemůžu... nemám...“

Finn si otráveně povzdechl, zastavil a konečně mě pustil. Uvědomila jsem si, že mě odtáhl až do ulice vedle školy. „Věř mi, Mary,“ přehraboval se v kapsách své bundy, až z jedné vytáhl staromódní klíč „není nikdo, kdo by si přál víc než já, abys je neměla.“

Finn zastrčil klíč do jedné mezery mezi cihlami staré, polorozpadlé zdi, a vzápětí se stěna začala bortit a cihly se hroutily k zemi, až nakonec utvořily prapodivnou bránu zalitou světlem.

„Až po tobě,“ pokynul mi Finn a já bez sebemenší známky údivu, jako bych to dělala už nespočetněkrát, prošla bránou na druhou stranu.

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Nové kapitoly strhujícího příběhu o Mary Sue budou nyní vycházet pravidelně každou sobotu! (Teda, doufám v to.)

Otázka na závěr: Jak na vás prozatím působí postavy? Najde se tu někdo, kdo by si třeba zvládl oblíbit i naši Mařku? :D

- Mad