DMS Ep. 5 - Vlkodlak na sto způsobů

S vydáváním mám zpoždění jen jeden. Někdo to zapiště. Volejte sláva a tři dny se radujte. To se totiž jen tak nestává :D

Mad Blog (s pouze jednodenním zpožděním!) uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 5 - Vlkodlak na sto způsobů

„Bez další okolků, vítejte na Akademii Stínu - škole čar, magie a dalšího toho nadpřirozena."

K mému nepředstavitelně velkému opaku nadšení mi věta pronesená Finnovým hlasem zněla v hlavě jako ozvěna.

„Co tím chceš říct?" zeptal se někdo z hloučku. Ulevilo se mi, že i přes svůj vysoký intelekt jsem nebyla jediná, komu to nedocházelo.

„Že jsme na škole pro lidi se schopnostmi, troubo," odpověděl vysoký, uštěpačný hlas.

Hlas, který jsem dobře znala. „Alexandro?" nevěřila jsem svým očím. Prvně jsem si své otravné spolužačky ani nevšimla. „Co ty tady děláš?!"

Alexandřiny ledové oči mě probodly důverně známým způsobem. „Co asi. Jsem upír. Patřím sem, ne mezi ty odporné, ubohé stvoření zvané lidi."

„Ale... vždyť upíři jsou přece bílí jako křída! A ty jsi po celý rok opálená!"

„Nikdy jsi neslyšela o solárku, Mařko?"

Věechno najednou dávalo smysl. Třeba to, že mi ta holka neustále pila krev. Přesto to však nemohla být pravda – tu jsem musela mít vždycky já. „Ale... ale ty prostě nemůžeš být upír! Nemůžeš! Zakazuju ti to, slyšíš? Zakazuju!"

„Dámy," vložil se do klidné diskuze Finn, „nemám absolutně nic proti tomu, abyste si navzájem třeba vyrvaly vlasy z hlavy, ale než se do toho pustíte, beru peníze za to, že vás všechny - živé a v jednom kuse - provedu po škole. Takže kdyby vám to nevadilo..."

„Sklapni, Finne!" obořila jsem se na něj. „Já se projdu po škole, až budu mít čas! A klidně si předtím urvu ruku, když se mi zachce!"

„Jo?" přidala se hned Alexandra. „Tak v tom případě si já urvu obě ruce a budu po škole chodit pozpátku!"

„Tak potom já budu skákat jako žába! Kvák kvák!" nenechala jsem se zahanbit.

„Proč vždycky já vyfasuju skupinu plnou psychopatů?" povzdechl si Finn, než se otočil směrem ke vchodu do hradu. „Všichni se správným počtem končetin a mozkem v hlavě - následujte mě prosím."

Hlouček lidí se odebral za Finnem. Alexandra po mě vrhla poslední vražedný pohled a rozběhla se za skupinkou. Já jsem zůstala na nádvoří.

Ani mě nenapadlo honit se za ostatními a už vůbec na za Finnem. Nasadila jsem pohled chudinky a rozhlížela si kolem - třeba si pro mě někdo přijde. Když však ani po dlouhém, desetivteřinovém čekání nikdo nepřicházel, rozhodla jsem se, že se hradem provedu sama.

Vešla jsem bránou dovnitř přímo do prostorné, kamenné chodby. Ze stropu, který byl několik metrů nade mnou, visel obrovský, staromódní křišťálový lustr, na němž hořely stovky malých svíček. „To už si tady nemůžou dovolit ani elektřinu?" zeptala jsem se prázdné chodby. Když mi neodpověděla, pokračovala jsem dál.

Hrad byl protkaný mnoha chodbami. Některé byly užší, jiné o rozměrech dvouproudové dálnice. Některé měly mnoho dveří, jiné končily před schodišti a další vedly do temných zákoutí mimo světlo. Tak trochu jsem začala očekávat, že se zdi začnou pohybovat a bude to hotový labyrint se vším všudy. Tolik nadpřirozena ale ve škole očividně nebylo.

Procházela jsem zrovna jednou chodbou, když v tom mě vyrušil hlas. „Hej, ty! Co tady děláš?"

Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila jsem před sebou partičku pěti kluků. Ihned jsem byla schopna určit jejich věk, přestože jsem je viděla poprvé. Nejstaršímu táhlo na třiadvacet, zatímco nejmladšímu z nich bylo pouze sedmnáct.

Každý z nich vypadal úplně jinak, ale přesto si byli od pohledu blízcí jako rodina. Ne, rodina je špatné vyjádření. Byli si blízcí jako členové smečky.

„Vlkodlaci," zasyčela jsem to slovo výhružně, přestože jsem byla k smrti vystrašená. Co si jenom počnu?

„Vida, tahle je nějaká přechytralá," promluvil nejvyšší kluk s neučesanými tmavými vlasy a napjatými svaly pod bílým svetrem. Byl to ten, který na mě předtím volal. „Možná bychom jí měli dát lekci, hoši."

Strachem jsem se roztřásla. „Nechte mě být," přikázala jsem jim a bojovala s nutkáním o krok ucouvnout. Vysoký vlkodlak se ladně blížil ke mně.

„Ale, copak se děje?" ptal se falešně sladkým hláskem a natáhl ruku po mé tváři. „Došla nám kuráž? A to jsem myslel, že-"

Co si myslel, už říct nestihl, protože se vzápětí s hlasitým výkřikem sesunul k zemi. Z rukávu svetru mu čoudilo. Kůže na ruce mu zrudla a naskákaly na ní puchýře. Chodbou zavál pach spáleného masa, před kterým vlkodlaci odvraceli tváře.

„Řekla jsem nech mě být, ty prašivej pse!" zařvala jsem na postavu u mých nohou. Zbylí čtyři vlkodlaci výhružně vrčeli. Končetiny se jim s praskáním prodlužovali, z nosů se staly čumáky a uši nabyly špičatých, vlčích tvarů. S mohutným vrčením se vrhli přímo na mě.

Oheň v mých rukou vzplál a další z vlků se s kňučením sesunul k zemi. Spálená srst jejich druha rozlítila zbylé vlky ještě víc. Jeden z nich mi chňapnul po ruce a zakousl se do ní svými zuby. Vykřikla jsem bolestí a ohnala se po vlkovi; vzápětí už se i on válel na zemi se spáleným čenichem.

Zbylí dva vlci kolem mě kroužili, chňapali čelistmi a zároveň si drželi odstup. Napřáhla jsem ruku s ohněm v úmyslu vrhnout plamen po jednom z vlků, když v tom mne někdo popadl za zápěstí.

„To stačí!" zahřměl za mnou Finn a stiskl mne ještě pevněji nedbale na žár ohně. „Mary, přestaň s tím! Hned!"

Sevřela jsem ruku v pěst a oheň vyhasl. Finn mě pustil a spěchal si kleknout kvlkodlakům na zemi. Jejich dva druhové na něj podrážděně zavrčeli. „Nechte toho," přikázal jim. „Musíme je dostat na ošetřovnu."

Vlkodlaci nabyli své lidské podoby a pomohli dvěma svým popáleným kamarádům vstát. Nejmladší z nich měl spáleninu na obličeji - to byl ten, který se mi zakousl do ruky. Ten, který celý konflikt vyprovokoval, se držel za zápěstí, ale dokázal vstát sám. Prostě kývl na Finna a odebral se se svojí částečně zmrzačenou smečkou pryč. Cestou na mě výhružně vycenil zuby.

"Mary, na co jsi to proboha myslela?" chtěl vědět Finn.

"Chtěla jsem si je opéct a sníst k večeři," odvětila jsem mu sarkasticky. Ačkoliv, možná to není tak špatný nápad. Mohla jsem napsat vlastní kuchařku - Vlkodlak na sto způsobů.

"Zas tolik si s tou kuchařkou nefandi," usadil mě Finn. "Beztak bys všechno spálila."

"Jsem výborný kuchař," ohradila jsem se, aniž bych se zabývala myšlenkou, jak mohl vědět, nad čím uvažuju. "Mažu nejlepší rohlíky s máslem na světě."

"No to určitě. Už vidím ty recepty," ušklíbl se Finn. "Vlčí kýta na chlupato. Mňam. Nebo ještě líp, masová roláda vlk v rouše beránčím. Už se mi sbíhají sliny."

"Sklapni," přikázala jsem mu. "Nebo z tebe v mé kuchařce bude speciální dodatek."

„A tolik k lekci bezpečnosti," povzdechl si Finn. „Pokračujme tedy."

„Já nemůžu jít s vámi," oznámila jsem mu důležitě. „Ten vlkodlak mě pokousal. Určitě tady vykrvácím!"

„Jsi si tím jistá?" povytáhl na mě obočí.

„Samozřejmě že jsem! Jen se podívej!" zašermuju mu rukou před obličejem; a vidím, že nic nevidím. Rána se zacelila. „Ale... jak?"

„Zázrak, viď?" opáčil a v čele skupiny se vydal chodbou pryč.

Připojila jsem se ke skupince nově příchozích a dokončila jsem s nimi prohlídku hradu. Na konci nás Finn zavedl po jedněch schodech nahoru do druhého patra, do chodby s mnoha dveřmi. „Tahle chodba je vyhrazená pro vás. Na dveřích jsou napsána vaše jména. Snad nemusím vysvětlovat, že dveře s vaším jménem vedou do vašeho pokoje. Věci už máte vevnitř. Přeji příjemné zabydlování," řekl a pokynul rukou do chodby.

Vykročila jsem za ostatními hledat svůj pokoj, ale Finn mě zarazil. „Ty ne, Mary. Čeká tě trochu jiná místnost."

„Vážně?" divila jsem se. Že by Finn konečně pochopil moji výjimečnost a došlo mu, že nemůžu bydlet v ledajakém pokoji?

„Ale samozřejmě," přisvědčil. „Říkáme jí ředitelna."

Největší zájem byl o zpracování v podobě TELENOVELY a FANTASY. Již v této části se nám více odkryl magický svět a někteří jeho obyvatelé a v příštích částech se můžete těšit na nová šokující zjištění, která byste rozhodně nečekali. Jakože fakt.

Veškeré vaše připomínky - chválu, kritiku, poznatky o počasí - přijímám v komentářích ;)

- Mad