DMS Ep.6 - Lež, která je pravda

Dneska normálně bez zpoždění. A ještě před osmou hodinou večerní. Poprvé a naposled, abych tak řekla :D Každopádně, užijte si další epizodu příběhu o naší "milované" Mařce.

Mad Blog uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 6 - Lež, která je pravda

„Nemůžeš jít třeba tak dvacet metrů za mnou? Nebo rovnou dvacet kilometrů? Nechci si hned do začátku zkazit reputaci,“ vyčítala jsem Finnovi, když mě vedl do ředitelny.

„Takže tvé reputaci uškodí, když trávíš čas v mé přítomnosti, ale ne to, že ugriluješ polovinu vlkodlačí smečky?“ ptal se ironicky. Ironii však neuznávám, tím pádem neexistuje.

„Konečně to začínáš chápat!“ zaradovala jsem se. Už jsem myslela, že mu to nikdy nedojde.

Došli jsme k ředitelně. Finn zaklepal na zdobně vyřezávané dřevěné dveře. „Dále,“ ozvalo se prostě zevnitř.

„Tam teda nepůjdu,“ odfrkla jsem si naštvaně. „Žádný tajný vchod? Nebo alespoň tajné heslo? Jakým právem se tahle místnost označuje za ředitelnu?“

„Jestli máš ráda tajnosti, můžu tě tajně shodit ze schodů,“ zavrčel Finn a násilím mě postrčil vpřed.

Ředitelna byla, navzdory svým nedostatkům ohledně utajení, poměrně působivá. Jednalo se o velkou, prostornou místnost s vysokým stropem. Stěny byly od podlahy až téměř ke stropu zaskládány policemi s knihami. Téměř celou jednu zeď zabíralo velké, naleštěné okno, částečně ukryté za starobylými závěsy. Uprostřed pokoje stál mohutný stůl z hladkého, ebenově černého dřeva. Za stolem byl usazený ředitel - jednalo se o mága, který vypadal (jak jsem si překvapeně uvědomila) jako by nebyl starší než studenti na škole.

„Ah, ty budeš jistě Violet Jasmine Lightomoonová!“ přivítal mě ředitel a já s uspokojením zaregistrovala, že použil celé moje jméno. Takhle je to správně, pomyslela jsem si a vyzývavě střelila pohledem po Finnovi. Doufala jsem, že se začne hádat – třeba by ho odtud mohli vyrazit.

Finn bez zájmu pokrčil rameny. „Můžeš jí říkat Mary, je to úspornější,“ doporučil mágovi. Ten nad ním však jen mávl rukou, jako by byl na podobné poznámky zvyklý.

„Svůj úkol jsi splnil. Nyní běž, prosím,“ pokynul Finnovi k dveřím a ten se s dalším pokrčením ramen odebral pryč. Když za ním dveře klaply, ředitel se obrátil zpátky ke mně.

„Je mi ctí, že tě poznávám, Violet Jasmine. Očekával jsem, že přijdeš, nikdy by mne však nenapadlo, že tvůj příchod vzbudí tolik rozruchu.“

„Jak to myslíte, že jste mě očekával?“ ptám se ho podezíravě. Mluvil tak zvláštně - není náhodou třeba kouzelný pedofil? Může být pedofil, když vypadá, že je zhruba tak stejně starý, jako já?

„Tvoji rodiče navštěvovali Akademii. Copak se ti nikdy nezmínili?“

„Můj otec je mrtvý,“ řekla jsem mu naprosto bez zájmu. „Matku jsem neviděla už roky. Upřímně řečeno, jsou mi ukradení oba dva.“

Mág se nechápavě zamračil. „Proč by ti měli být, jak ty říkáš, ukradení?“

„Proč ne? Kdo potřebuje rodiče? Rodiče jsou moc mainstream. Každej je má. My, skuteční hrdinové, jsme sirotci,“ poučila jsem ho.

„Ach tak,“ vyjádřil pochopení a já si říkala, jestli bych si z něj neměla udělat soukromého průvodce. Bylo s ním mnohem snazší pořízení, než s Finnem.

„Měla bys vědět, Violet Jasmine, že potyčky mezi studenty na své škole netrpím,“ oznámil mi ředitel vážným hlasem, „ale ty jsi na mne udělala dojem. Jsi vskutku talentovaná.“

„Já vím,“ přisvědčila jsem okamžitě.

„Udělám výjimku a nestihne tě žádný trest, ale pamatuj, že je to jen protentokrát.“

„Jen? Poradila jsem si se smečkou krvelačných vlkodlaků a tohle je všecko, co za to dostanu?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ dodal rychle mág. „Violet Jasmine, myslím, že sis zasloužila lepšího ubytování, než tví spolužáci. Přijmi, prosím, za svůj nový pokoj moji pracovnu,“ ladně mávl rukou do prostoru.

S přivřenýma očima si přeměřím ředitelnu. Ty závěsy jsou příšerné. A knihy jen zabírají místo. A celý pokoj by chtěl více růžové... ale to vše se dá zařídit. Trápil mne už jen jedinný detail. „Dohodnuto tedy. Ale budu ke svému pokoji požadovat tajné heslo.“

Výuka začala druhý den v osm hodin. V tu dobu jsem však teprve vstala. Mé kufry se přes noc objevili u obrovské postele, která se zázračně zhmotnila v ředitelně; totiž, v bývalé ředitelně. Ředitel nyní sídlil v kumbále na košťata o chodbu dál, aby mě nevyrušovali lidé, kteří by si ho přáli navštívit.

Oblékla jsem se, učesala jsem si vlasy a vydala se bludištěm chodeb na první hodinu. Neomylně jsem našla svoji třídu, kde už seděli všichni moji noví spolužáci a poslouchali výklad učitele. „Á, slečna Lightmoonová,“ pronesl učitel, když jsem nakráčela do třídy.

„Ahoj, Vio!“ křikla na mě Dominica z druhé lavice a zamávala mi.

„Přišla jste se k nám připojit?“ zajímal se učitel.

„Ani omylem,“ odvětila jsem. „Mám hlad. Chci snídani. Přineste mi někdo snídani!“

Když učitel odmítl, podpálila jsem mu katedru; to ho naučí dobrým způsobům. Snídani jsem dostala o necelou minutu později.

První hodina skončila a já jako první odkráčela ze třídy. Musela jsem se převléct, protože nosit jedno oblečení déle než hodinu bylo zahanbující. Na druhou hodinu jsem se tentokrát dostavila včas. Podle rozvrhu jsme měli mít úvod do mezidruhové nauky; to znělo docela nudně.

Ve třídě tentokrát nebyly lavice, nýbrž sedací pytle poházené po zemi a náhodně rozestavěná křesla. Rozhodla jsem se pro mohutné a pohodlné křeslo v zadním rohu učebny - pohledem jsem z křesla vyhnala holku, která se v něm už stihla uvelebit, a se zadostiučiněním jsem se posadila. Moje spokojenost však netrvala dlouho, když jsem si všimla, kdo sedí vedle mě.

„Začínám mít pocit, že mě sleduješ, Finne,“ řekla jsem mu místo pozdravu a u toho jsem se rozhlížela po třídě. Všichni moji spolužáci vypadali lidsky, což mě překvapilo, vzhledem k tomu, že jsme seděli na hodině o mezidruhové nauce.

„Většina z nás vypadá na první pohled jako lidi,“ reagoval na moji myšlenku. „I když, na škole máme pár malých skřítků, několik okřídlených víl a dokonce jednu mumii. Jmenuje se Kamose, zkráceně Kam. Je to docela fajn kluk, i když je už pár tisíciletí po smrti. Někdy vás seznámím,“ dodal jakoby mimochodem.

„Nepotřebuju se seznamovat s mumií,“ ušklíbla jsem se a dál jsem přejížděla očima třídu. Můj pohled se setkal s pohledem nějakého chlapce. Jeho oči na mě nenávistně zíraly.

„Finne, on na mě kouká,“ postěžovala jsem si ihned.

Finn střelil pohledem po tom klukovi. „Je to vlkodlak,“ oznámil mi. „Včera viděl, co jsi udělala s tamtou smečkou. Není divu, že tě nemá v lásce."

„Hm,“ zabručela jsem bez zájmu. Když jsem si zmapovala třídu, zaměřila jsem se na jeden konkrétní objekt, a tím byl Phoenix. Seděl shrbený v druhém koutu učebny a s nepřítomným výrazem hleděl na vyučujícího. Co za tajemství asi skrývá? Co se mu honí hlavou?

„Pověz mi, Mary, nepřijde ti divné, že chodíme všichni na stejné hodiny, i když máme každý jiné schopnosti nebo patříme k odlišným druhům?“ zeptal se najednou Finn.

„Nech toho,“ odbyla jsem ho a dál zírala na Phoenixe.

„Zbytečně se nenamáhej,“ pošeptal mi Finn, když si všiml, kam směřuje můj pohled. „Phoenix po dívce netouží. Má moc práce s utápěním se ve vodách vlastní duše a padáním do propasti zatracení... nebo tak nějak to bylo.“

„Jak o něm zrovna ty můžeš něco vědět?“ obořila jsem se na něj naštvaně. Přece mi nebude kazit mého oblíbeného tajemného kluka!

Finn se však triumfálně usmál. „Vím to, protože je to můj bratr,“ prozradil mi.

To je lež! chtěla jsem na něj zakřičet. Jak by mohl někdo tak úžasný jako je Phoenix mít cokoliv společného s otravným a obyčejným Finnem.

Údivem bych otevřela pusu a vytřeštila oči, ale nemohla jsem; co kdyby kolem mě byly nějaké kamery, které by tento potupný okamžik zachytily? Vzápětí mi došlo, že žádné kamery tu být nemohou, neboť jakmile by jim do záběru vlezl Finn, rozletěly by se na kusy.

„Cože? Jak to myslíš?“ dotírala jsem na něj, ale odpověď už nepřišla.

Pomalu mi začalo docházet, že nelže; neboť zrovna když jsem popré v životě chtěla, aby Finn mluvil, se rozhodl mlčet.

Jak vidíte, Mařka průšvih neměla... je to Mařka. Ty ho nikdy nemaj. A když už, je to záměrně!

Každopádně, první rádoby šokující zjištění alá telenovela je za námi! Myslíte, že se Mařka přenese přes to, že Finn a Phoenix jsou příbuzní, nebo to psychicky neunese? Upřímně, čekají ji těžké dny... ale je to Mařka, ona se pro to narodila.

Veškeré připomínky, kritiku, pochvaly, a bonbóny od cizích lidí přijímám. Každičký komentář mě nevýslovně potěší.

- Mad