DMS Ep. 7,5 - Lamač srdcí a lamač nehtů

Po měsíci jsem tady s novou kapitolou! Co na to říct, můj vztah k pravidelnému přidávání kapitol se nijak nezměnil. Potřebovala jsem si také některé věci ohledně příběhu ujasnit a nechat projít hlavou, i když, moc moudrá z toho nejsem :D

Konec kecání, užijte si příběh!

Mad Blog uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 7,5 - Lamač srdcí a lamač nehtů

"Phoenixi? Phoenixi! Ne!!!" vykřikla jsem zoufale a popadla ho za ruku. Krvavé jezero pod jeho tělem se závratným tempem zvětšovalo, jale přece to nemohlo být nic, co by nespravila náplast se smajlíkem.

Phoenix však mou ruku z té svojí setřásl. "Violet... musíš... musíš jít..." nařídil mi sípavě. Lapal po dechu a snažil se ode mě odtáhnout, ale já byla odhodlaná zůstat s ním.

"Bez tebe nikam nejdu," oznámila jsem mu. Jestli se mu něco stane, zlomí mi to srdce! I když, pořád lepší srdce, než třeba nehet, napadlo mě vzápětí.

"Ty mi... nerozumíš," vyrážel ze sebe s námahou a má pozornost se přesunula od potenciální nehtové katastrofy zpět k němu.

Samozřejmě že rozumím, chtěla jsem na něj zakřičet. Já rozumím všemu! To on je ten, co nechápe, a především mu nedochází jedna věc:

Na celičkém světě není nic, co by mě donutilo odejít.

"Mary! Vypadni od něj!" dolehl k ní najednou Finnův hlas.

Ne, problesklo mi hlavou. Nesmí zase všechno pokazit. Tentokrát ne. Ne teď, ne tady, prostě ne, ne a NE!

"Mary!"

*** o čtvrt hodiny dříve ***

Finn se pohodlně uvelebil ve svém sedacím pytli a sledoval, jak Mary odchází zachraňovat školu. Jestli se o tom ovšem dalo mluvit jako o zachraňování.

Pousmál se nad představou Mary, jak zachraňuje školu. Úpně to viděl - hrad v plamenech, démoni si vesele pochodující chodbami školy, protože jejich drahá Mary bude mít mnohem víc práce s okřikováním svých spolubojovníků, jaké mají díry v obraně, než s likvidací narušitelů, a korunku by tomu mohl nasadit už jenom jeho bratříček - ušklíbl se nad tím slovem - který by se tam zčistajasta objevil a...

Počkat.

Phoenix.

"Do háje," zaklel a vyskočil ze sedacího pytle, jako by dostal elektrický šok. Jak na to vůbec mohl zapomenout?

Proletěl kolem vyražených dveří a běžel směrem, ze kterého se valily davy lidí. Po několika dlouhých vteřinách, které Finnovi připadaly jako věčnost, se mu podařilo prodrat se skrze masu těl a utíkat dál.

Že míří správným směrem mu potvrdil i zbloudilý temný mrak, který se na něj zuřivě vrhnul zpoza rohu jedné z chodeb.

Finn jen tak tak uskočil. Zalitoval, že ho nenapadlo se něčím - čímkoliv - ozbrojit, než sem bezhlavě přiběhl, ale čas hrál proti němu, jak si nyní připomněl.

Jelikož sám proti němu neměl žádnou šanci a pevně věřil, že jeho životní náplní je něco jinačího, než být rozsápán na cáry, znovu se vydal na útěk, s démonem v patách.

Zvuky typické pro bitevní vřavu se přibližovaly. Finn udýchaně doklopýtal na konec další chodby. Démon už se mu sápal po nohavicích, když tu kolem něj proletěla vrčící hrouda chlupů a okamžitě se po démonovi vrhla. Byl to krátký a nerovný boj, při kterém neměl tmavý oblak proti rozzuřenému vlku šanci.

Finn záhy poznal vlkodlaka s popáleným čenichem. "Díky," vydechl a rychle sklonil před vlkem hlavu. Vlkodlaci ho nejspíš nikdy nepřestanou fascinovat, pomyslel si, když si vzpomněl na jejich úžasnou schopnost být imunní vůči temné magii, kterou byly mraky nabité. Možná by si měl takovou schopnost taky pořídit.

Vlkodlak ze sebe vydal zvuk, který připomínal napůl štěkot a napůl vrčení. Finn doufal, že se jedná o zdvořilostí záležitost.

"Musíš odtud zmizet," vzpomněl si náhle, proč sem vůbec přišel. Vlk se na něj nechápavě podíval.

"Věř mi. Řekni to své smečce a utečte. Všichni."

Ale co démoni? ptaly se jeho oči.

Finn mávl rukou. "Mám to vymyšlené. Tak běž!" poslední slovo zakřičel a sám se znovu rozběhl.

Cestou volal na ostatní, aby utekli, jak nejdál mohou. Když se ohlédl za sebe, viděl vlčí smečku, jak se stahuje do bludiště chodeb, ze kterého přiběhl, a další je postupně následovali i s útočícími démony v těsném závěsu.

Divoce se rozhlížel kolem a pátral po Mary a Phoenixovi, nebylo po nich však ani vidu ani slechu. "No tak," zabručel podrážděně. Někde tu přece musí být...

Jeho myšlenky přerušil pohled na jazyky plamenů, které vyšehly ze zapadlé uličky na konci chodby. Vzápětí slyšel její hlas: "Phoenixi! Ne!"

Mary!" zařval z plných plic a uháněl za nimi. "Vypadni od něj!"

Málem uklouzl, jak se střemhlav vrhl za stěnu. Naskytl se mu pohled na krvavou lázeň. Phoenix ležel uprostřed rudé kaluže o takových rozměrech, že Finnovi připomněly menší jezero a docela se divil, že je jeho bratr pořád naživu - to zase vydedukoval z toho, když už zpoza rohu slyšel Mary, jak se s tmavovlasým chlapcem dohaduje.

I když, pomyslel si vzápětí, ona by nejspíš byla schopná pohádat se i sama se sebou.

"Mary!" zakřičel znovu když k dvojici přiběhl a zezadu popadl dívku do pevného sevření. "Musíš pryč," nařizoval jí, zatímco ji s vynaložením veškerého úsilí táhl od zkrvaveného těla.

Mary s ním však zápasila. Finn vyjekl bolestí, když mu náhlé horko propálilo rukáv a následně i kůži na předloktí. "Já... nikam... nejdu!" vřískala hystericky, až Finn zalitoval, že si sebou nevzal klapky na uši.

Už se neobtěžoval plýtvat dechem. Zaplatil za to dalšími popáleninami, ale podařilo se mu ji odtáhnout do půlky chodby, než to přišlo.

Vlna horkého vzduchu je oba zasáhla drtivou silou. Finn strhl Mary k zemi a lehl si na ni, aby ji chránil. Ozvalo se tiché křupnutí a Finn se na chvíli lekl, jestli jí neublížil.

"Děláš si legraci?" ječela Mary nepříčetně. "Zlomil jsi mi nehet!"

Jestli si Finn myslel, že ho už ničím nepřekvapí - překvapila. "Zavři oči!" nařídil jí místo sarkastické odpovědi, která se mu drala na jazyk, a tak tak stihl zavřít své vlastní. O zlomek vteřiny později chodbu zaplavila oslepující záře.

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Jaké zjištění donutilo Finna tak náhle běžet za Violet Jasmine Nebezpečí Lightmoonové (ne, pořád to jméno nemůžu vydýchat :D) a co mělo znamenat horko a záře na konci kapitoly se dozvíte již za týden  ;)

Nezapomeňte hlasovat v anketě nebo se ozvat v komentářích :D

- Mad