DMS Ep. 7 - Útok počasí!

Omlouvám se, že minulý týden nevyšla kapitola - je to z důvodu školy. Má docela nepříjemnej zvyk se mi stavět do cesty, ale to už je snad zase na chvilku za námi. Kromě nových dílů DMS pro vás aktuálně chystám novou várku vtipných hlášek (pravděpodobně je zveřejním zítra), NJR filmu Fantastická zvířata a kde je najít a pracuji také na recenzi knih na druhém blogu (ale utajeně. Tak utajeně, že o tom nevím ani já :D)

Každopádně, bez dalšího natahování...

Mad Blog uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 7 - Útok počasí

Dny plynuly a škola mi šla dobře. Sice jsem se narozdíl od ostatních nikdy neučila, ale i tak jsem si vždy poradila se záludnými otázkami od učitelů.

Domácí úkol? Během odevzdávání úkolu jsem ve třídě nenápadně založila požár (jako podpalový materiál jsem použila učebnici toho vlkodlaka, co na mě hned první den zíral) a tvrdila jsem, že můj úkol pohltil oheň, stejně jako půlku místnosti.

Nečekaný test? Spálila jsem ho a tvrdila jsem, že za to mohly nečekané sluneční erupce.

Vyžadovaná spolupráce v hodinách na nějakém projektu? Roztavila jsem potřebné pomůcky a od té doby se mnou už nikdo nechtěl spolupracovat, načež se do toho vložil ředitel ze svého kumbálu, že šikana se na škole rozhodně trpět nebude a uložil celé třídě (kromě mě) školní trest, který spočíval v úklidu hradních koupelen.

Jak říkám, škola mi šla dobře. Přesto jsem ji ale musela navštěvovat, i když jsem měla spoustu jiných - a důležitějších - problémů, které jsem potřebovala vyřešit. Například Phoenixe. Nebo Finna. Těžko říct, který z bratrů (zhnuseně jsem se otřásla, sotva jsem na to slovo pomyslela) se stal mým větším trápením.

Přitom problémy v jejich chování byly naprosto rozdílné; jeden netušil o mé existenci a druhý se ke mně hlásil víc, než byla moje křehká důstojnost schopna snést.

„Takže, Mary,“ promluvil ke vší smůle zrovna ten, kterého bych ráda shodila do propasti; bohužel jsem však ještě nenašla žádnou, která by byla hluboká tak, abych měla jistotu, že se na dně jen tak neoklepe a nepřileze zpátky. „Už znáš odpověď na moji otázku?“

Seděli jsme zrovna na další hodině o mezidruhové... hm, já vlastně ani nevím, jak se to jmenuje. Nějak jsem se neobtěžovala zapamatovat názvy hodin, ale věděla jsem, že se jedná o tuhle konkrétní hodinu, neboť právě tehdy se ten pihatý skrček vždy pohodlně usadil vedle mě a začal blábolit nesmysly. „Nevím, jestli jsem ti to už někdy říkala, ale mě tvoje otázky nezajímají, Finne.“

„To je škoda. Kdyby ses jimi zkusila zabývat, zjistila bys, že jsou velice... podnětné.“

„Nezabývám se ničím, co byť jen vzdáleně souvisí s tebou,“ odsekla jsem mu.

„Ne?“ divil se přiblblým hlasem. „Nedávno jsem měl cestu do Kumbálu a když jsem procházel kolem bývalé ředitelny, slyšel jsem, jak vykřikuješ moje jméno!“

„Chtěla jsem si vyrobit woodoo panenku a použít ji k tvojí rituální vraždě.“

„Nejsi na panenky už trochu stará, Mary?“ zasmál se potichu. Protočila jsem oči nad jeho vtipem. Vlastně, není náhodou nezákonné tohle vůbec nazývat vtipem?

„Ale dobře, nechme panenku stranou. Co Phoenix?“ změnil téma najednou.

Střelila jsem pohledem po jmenovaném, tradičně usazeném na druhé straně učebny, s hlavou v oblacích. „Co s ním má být?“ ptala jsem se podezíravě.

Finn pokrčil rameny. „Nic nového, pokud vím. Ale souvisí se mnou. Však víš, ta věc, že jsme...“

Než stihl vyslovit to hrozné slovo, přerušila ho hlasitá rána. Stěny se zatřásly a ze stropu se uvolnila sprška prachu. Ve třídě propukl rozruch.

„Zachovejte klid a nepanikařte,“ poručil nám učitel. Vzápětí se ozvala další rána, hlasitější, než předtím.

„Slyšeli jste? ZACHOVEJTE PANIKU!“ zaječela jsem v reakci na nový otřes a třída zešílela. Viděla jsem nepřátelského vlkodlaka, jak se trhaně proměnil do vlčí podoby, Alexandra skákala po lavicích, křičela, že její poslední přání je koktejl Bloody Mary a snažila se vysát spolužáky sedící poblíž ní, lavice létaly z okna a učitel byl ušlapáván, když se vlastním tělem pokoušel bránit dveře. Ty se násedně ucpaly, neboť se do nich naráz narvalo hned dvanáct lidí.

„Hustý!“ koukal Finn nadšeně na těla zaseklá ve dveřích. „To musí být nový školní rekord!“

„Neříkej, že máte rekord v počtu lidí zaseknutých ve dveřích?!“

To už však dveře byly odhozené do chodby a všejaká magická stvoření a další lidé se schopnostmi se vydali na bezhlavý úprk ze třídy. Když jsem si dovolila nakouknout ven, zbytek školy se choval podobně.

V místnosti už nezbyl nikdo, kromě mě a Finna. „Co se to sakra děje?“ vyštěkla jsem na něj.

„Někdo útočí na školu,“ odpověděl nevzrušeně.

„Cože? Ale to je příšerné! Ani to neohlásili!“

„Říká ti něco moment překvapení?“ zeptal se mě, ale to už jsem byla na půl cesty ze třídy.

„Ty nikam nejdeš?“ divila jsem se. Finn se neobtěžoval vstát z pohodlného sedacího pytle - vlastně se neobtěžoval třeba jen tvářit znepokojeně. Místnost se znovu otřásla, když se ozvala třetí rána.

„Proč bych chodil?“ opáčil s úsměvem. „Ty nás zachráníš. Je to přece tvůj osud, ne, Mary?“

***

Prodírala jsem se davem blíž k pachatelům těch ran a otřesů. Učitelé se snažili nasměrovat žáky zpět do jejich pokojů, vypukla však ještě větší panika, když někdo poznamenal, že útoky směřují právě na obytné křídlo.

Vydala jsem se tedy tím směrem. Většina školy se běžela schovat, někteří však zůstali a rozhodli se bojovat. Chodby se vyprázdnily a přede mnou už stálo jen několik málo skupinek. Jednu z nich tvořila vlkodlačí smečka, se kterou jsem už měla tu čest seznámit se.

Nejmladší vlk si mě všiml jako první; z hrdla se mu vydralo zakňučení. Zbytek smečky na to reagoval obnažením tesáků a výhružným vrčením. Byli by se na mě vrhli už podruhé, kdyby nebylo té věci.

Černý mrak se přihnal do chodby jako stín a nebýt mé pohotovosti by vletěl přímo do stěny. Takhle jsem na něj zaútočila ohněm a mrak se se syčením rozplynul ve vzduchu.

„Démoni!“ křikl někdo za mnou. „Musíme se rozdělit! Nesmí projít!“

Vlci se přemístili k vedlejší chodbě, zformovaní do klínu, srst naježená, svaly napjaté. Já zůstala na místě, odhodlaná bojovat. Rychle jsem se rozhlédla a zjistila jsem, že všichni jsou tady starší než já.

To už se ale další mrak hnal směrem k vlkodlakům. „Lehni!“ křikla jsem na ně a mrštila po mraku ohnivou kouli. „Musíte je zastavit!“ ječela jsem na vlkodlaky, přemýšlejíc, jak je motivovat k tomu, aby tentokrát udělali všechno dobře. „Představte si, že je to tenisák a vy ho máte aportovat!“

Další mrak se blížil a nejmenší vlk po něm odhodlaně skočil, ale než stihl dopadnout, mrak už zmizel z ohni. „Utíkají vám!“ křičela jsem a ignorovala jsem zástup mraků, které si to hrnuly směrem do školy chodbou, kterou jsem měla hlídat já. „Azore, dávej pozor!“ nařídila jsem jinému vlkodlakovi, který se právě zakousl do dalšího mraku. „Fuj je to!“

Vůdce smečky se po mě ohnal, do cesty se mu však postavila temná postava. Tentokrát to však nebyl mrak, nýbrž - chvíle napětí... schválně, kdo to uhodne? - Phoenix. „Pojď,“ nařídil stručně, popadl mě za ruku a odtáhl mě stranou. Vlci se mezitím rozmístili, aby pokryli obě chodby.

„Neměla bys tu být,“ promluvil téměř neslyšně Phoenix, já ho však v bitevní vřavě perfektně slyšela. „Je to tady nebezpečené.“

Protože není lepší čas na pokec, než uprostřed bitky s démony, jsem se opřela o stěnu a odpověděla mu: „Nebezpečí je moje druhé jméno.“ Pak jsem se nad tím zamyslela. „Vlastně třetí. Violet Jasmine Nebezpečí Lightmoonová.“

„Lightmoonová,“ zopakoval Phoenix s neveselým úsměvem. „Není divu, že tě vlkodlaci nemají v lásce.“

„Cože? Co tím myslíš?“ nechápala jsem.

„Victor Lightmoon? Tvůj otec? Ne? Nic?“ ptal se a čelo se mu zkrabatilo, když se setkal se zmatením v mé tváři.

„O čem to mluvíš?“

Najednou se na mne díva se smutkem v očích. „Byl to lovec vlkodlaků. Nejlepší v oboru. Zabili ho při misi, která měla být jeho poslední.“

Ačkoliv mi byl můj otec celých šestnáct let ukradený, slzy se mi zaplnily očima... ne, vlastně naopak. Pardon, jsem v šoku. Oči se mi zaplnily slzami a užuž bych se rozbrečela, nebýt jednoho zbloudilého mraku. Přiřítil se zpoza Phoenixe rychlostí blesku. Uskočila jsem do strany a jedním pohybem ruky jsem jej sežehla na popel. Odrhnula jsem si zbloudilé vlasy z čela a obrátila jsem se zpátky Phoenixovi, ale ten už tam nebyl.

Ležel totiž na zemi v rychle se zvětšující kaluži krve.

Další díl dobrodružství naší neohrožené Violet Jasmine Nebezpečí Lightomoonové (umírám z toho jména :D) je za námi a snad začíná příběh nabírat zajímavé obrátky (o tomto tvrzení je možno hlasovat v anketě). Budu ráda za vaše názory, výtky nebo barevné ponožky. Také mi můžete říct, která část se vám líbila nejvíce/nejméně. Tolik k dnešní kapitole a uvidíme se zase za týden! (Nebo za dva.)

- Mad