DMS Ep. 8 - Pejsci a pejskař

Mařka je zpátkýýýý! (JE TO PŘECE MAŘKÁÁÁÁ.... TU TU TUUU DU TU DUUUU! EPICKÁ ZNĚLKA, JO!)

Mad Blog (po delší době) uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 8 - Pejsci a pejskař

Stála jsem před zrcadlem a pohrávala jsem si s myšlenkou, že se dnes ustrojím do černé, jako většina školy. Černá přece zeštíhluje, no ne?

Pak mi ale došlo, že bych zaprvé v tomto případě musela zmiznout, protože já už štíhlá jako proutek jsem, a zadruhé bych vypadala jako jeptiška a ty rozhodně v módě nejsou, takže jsem nakonec zvolila umírněnou a mnohem víc vyhovující alternativu - oblékla jsem si tedy tílko s výstřihem, potrhané kraťasy pod zadek a doplnila jsem to zlatě se třpytícíma teniskama a bílou kšiltovkou.

Zrovna když jsem se rozhodovala, jestli si mám kšilt nechat vepředu nebo radši vzadu (nebo snad na boku? A pod jakým úhlem tím pádem?), vyrušilo mě zabušení na dveře. „Už jdu, lásko!" křikla jsem, čepici nakonec odhodila do kouta (stejně se mi nikdy nelíbila) a spěchala otevřít.

„Lásko? Teda, vždycky jsem věděl, že pro mě máš slabost, ale netušil jsem, že na to půjdeš takhle hopem," přivítal mě veselý hlas, na který jsem byla alergická. Za dveřmi samozřejmě nestál nikdo jiný, než ten všetečný pitomec.

„Vypadni od mých dveří, Finne!" zaječela jsem na něj. „Včera jsem je vyčistila!"

„Chtěla jsi říct, že jsi na ně omylem vylila drink, pak ses je pokusila vysušit ohněm a když od toho alkoholu chytly a nadobro shořely, tak sis vydupala u ředitele nový," opravil mě a já zaskřípala zuby.

„Jestli odsud okamžitě nevypadneš, tak vyčistím tebe!" zavrčela jsem na něj a práskla dveřma s nadějí, že mu v nich zůstaly prsty. Bohužel se žádné praskání kostí ani zmučené výkřiky neozvaly, a tak jsem se nasupeně vrátila zpět k zrcadlu. Přísahala bych, že po setkání s ním se můj make-up vydal na útěk.

„Jen jsem ti přišel vyřídit, že obřad začne za čtvrt hodiny!" zakřičel na mě přes zavřené dveře a potom naštěstí odešel.

Obřadem měl na mysli pohřeb studentů, kteří padli při obraně hradu při potyčce s démony. Uplynulo už několik dní od jejich náletu, a škola se pořád úplně nevzpamatovala. Amatéři. Mně na to stačily dvě hodiny.

Ozvalo se další zaťukání. „Už si chystám čistící prostředky!" zaječela jsem pro případ, že by se ten otrava vrátil, za dveřmi tentokrát už ale opravdu stál ten, koho jsem očekávala.

„Violet," usmál se na mě Phoenix a já mu padla do náručí. Chvíli jsme jen tak stáli a zamilovaně se objímali, než Phoenix konečně promluvil: „Měli bychom jít. Za chvíli to začíná."

„Až za deset minut," odpovím mu nesouhlasně.

„Ale vždyť začátek je už za čtyři minuty," nechápal.

„A ty si jako myslíš, že někam budu chodit včas?" zeptala jsem se ho. Mám ho ráda a tak, ale v některých ohledech je nezkušený, až to bolí.

„No, tak se uvidíme tam," řekl mi a odešel. Však on se vrátí. Bude muset.

Když se však nikdo nevracel další čtvrt hodinu, rozhodla jsem se, že půjdu sama. Cestou tam jsem přemýšlela, jestli mi za to stojí mít vztah s klukem, co má sklerózu tak silnou, že zapomíná i na někoho tak úžasného, jako jsem já.

Obřad byl vlastně docela nuda. Nejenom že nikdo neměl náladu povídat si o mém hrdinství a když jsem začala zpívat oslavné písně, několik lidí na mě zasyčelo, abych zmlkla, mezi padlými ani nebyl nikdo, kdo by byl nějak důležitý.

Po hodině byl naštěstí konec. Vydala jsem se v tom moři černé hledat Phoenixe, protože jsem si chtěla otestovat, jestli na mě vlastně nezapoměl po těch šedesáti minutách, kdy mě neměl na očích.

Když jsem ho konečně našla, nebyl sám. Kolem něj stála smečka vlkodlaků a o čemsi se dohadovali.

"Sorry štěňata," vpadla jsem mezi ně a majetnicky si Phoenixe přitáhla k sobě. "Tenhle už je zabranej. No vážně, jste blbí? To si sem jako mám dát cedulku "rezervace", abyste to nějak pochopili?"

"Ty!" zavrčel ten vysoký neučesaný. "Jak se sem vůbec opovažuješ chodit! Jak se na mě vůbec opovažuješ mluvit! Po tom, cos nás tam nechala! Po tom, co zabili Sama?"

"Nate, klid," pronesl Phoenix mírným hlasem a já si mezitím spočítala, že vlků není pět, ale tři. Páni, já jsem ale dobrá!

"Vyřešme to jako dospělí, nemusíme se hádat..."

"Drž zobák. To že seš nějakej zas*anej pták ohnivák, tě neopravňuje mě poučovat! Měls bejt mrtvej, slyšíš? Mrtvej! Ne Sam! Ty!" Ruce se mu třásly a vyceněné zuby se začaly prodlužovat a zaostřovat do špiček. Další boj byl na spadnutí.

A nejspíš by i spadnul, kdyby se nepřiřítil další z vlků - čtvrtý, jak jsem, samozřejmě jako jediná na místě, věděla - a nepoložil Natovi ruku na rameno. "Finn vzkazuje, že ješte ne," řekl polohlasem a velký vlk od nás najednou o krok ustoupil.

"Kdy?" štěkl podrážděně.

"Brzo," odpověděl jeho kumpán - byl to ten s popálenou tváří. "Ale ne dnes."

Nate potřásl hlavou a otočil se ke mně zády. "Jdeme," zavelel a v čele smečky odkráčel pryč. Popálený vlkodlak šel jako poslední a několikrát se za mnou ohlédl, než zmizel v davu.

Projížděla jsem místnost očima, než jsem našla, koho jsem hledala - postával v hloučku studentů a žvanil, ostatně jak to dělal vždycky. Kdybych nebyla chytrá, myslela bych si, že Finn má něco za lubem. Ale já chytrá jsem a vím, že on tím pádem být nemůže. "Jděte za páníčkem," uchechtla jsem se vlkodlakům. "Hodný Natík, dostane keksíček. Jo, to sedí."

Vlkodlaci už mě ten den neobtěžovali.

Já:

"nebudu dělat kontrolu textu, tam chyby nebudou"

*kouknu na první řádek*

*koukám na chybu*

"....sakra"

- Mad