DMS Ep. 4 - Za zdí

Ještě než se vrhneme na další část už jistě netrpělivě očekávaného (ha.ha.ha.) příběhu o jedné neobyčejně obyčejné Mary Sue, dovoluji si vás upozornit na krátký informační článek, kde se můžete dozvědět info o chystaných článcích a podobně.

O týden později, ale přece jen ;)

Mad Blog uvádí:

Dobrodružsví Mary Sue

Ep. 4 - Za zdí

„Ani se mě nehodláš zeptat, co to bylo?“ zajímal se Finn, když jsme se vynořili uprostřed louky, na které stála cihlová zeď, navlas podobná té ze zapadlé uličky u školy.

„Prošli jsme portálem Finne,“ odvětila jsem mu otráveně, „to by poznalo každé malé děcko!“

„To by ses divila,“ zamumlal si spíš pro sebe a obrátil se zpátky k tajnému vchodu, kterým jsme právě přišli. „Omluv mě, Mary. Musím se tam ještě vrátit.“

„Důrazně ti opakuju, jmenuju se Violet. A jak to myslíš, vrátit se? Nemůžeš mě tu nechat?“

„Ale můžu. Sleduj, právě teď to dělám.“

„Ale... co mám dělat? Kam mám jít?!“ dorážela jsem na něj s absolutním klidem.

„To by poznalo každé malé děcko,“ zopakoval drze moje slova.

„Ale já nejsem malé děcko!“

„V tom případě máš výhodu,“ odvětil a vkročil do zářivé mlhy. Jen co zmizel, portál se uzavřel.

Jednala jsem samozřejmě pohotově. Ze všeho nejdříve jsem smetla ze zídky prach, abych pak usoudila, že brzy umřu na otravu a přepracování a místo na zídku se posadila do trávy, kde jsem následujících deset minut seděla a přemýšlela o tom, jestli náhodou není dětská práce, kterou jsem vykonala na zídce, nelegální.

Následně mi však došlo, že pokud zůstanu tady, mohla bych zůstat navždy v osamění, a nebo ještě hůř, Finn by se mohl každou chvílí vrátit a já bych pak - ani to nedokážu vyslovit - musela trávit čas s ním.

Vydala jsem se tedy na dlouhou, strastiplnou pouť na druhý konec louky, směrem k hradu, který jsem zahlédla v dálce. Cedule „tudy k hradu“ jsem si nevšímala, protože to byla očividně past a místo vyšlapané cesty jsem zvolila zatím neexistující pěšinku v kopřivách. Cestou jsem natřikrát zabloudila, ztratila jednu botu a prodělala rozsáhlou dehydrataci, než jsem konečně narazila na známky civilizace.

Zatímco jsem otestovala své horolezecké schopnosti, když jsem stoupala do mírného kopečku k hradu, přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat, až se tam dostanu. Vlastně jsem vůbec netušila, kde jsem. Proč jsem vůbec lezla do toho portálu?

Tak to dopadá, když člověk nemá rodiče, kteří by ho poučili, aby neprocházel zdmi s neznámými kluky.

To ale nic neměnilo na tom, že jsem neměla ponětí, kde jsem a co budu dělat. Rozhodla jsem se, že když nikoho v okolí hradu nenajdu, vrátím se zpět na louku a zapálím osamělou zeď pomocí nově objevených schopností. Nečekala jsem, že tím ten portál otevřu, ale při troše štěstí jej zničím a Finn se sem už nikdy nebude moct vrátit.

Tento plán se však uskutečnit nemusel (nevím, jestli to bylo štěstí nebo spíš smůla), neboť po hodinách - nebo to možná bylo deset minut? - putování jsem narazila na lidskou bytost.

Nebo spíš ona bytost narazila do mě.

„Ahoj! Ty jsi tady nová? Jasně, určitě musíš být nová. Vypadáš jako nová. Super. Další nová. Já jsem taky nová přesně jako ty jo a vlastně jak ses sem dostala ty jsi tu sama neměla byspřijítjakožesdoprovodemavlastně-“

„Eh, ahoj,“ vpadla jsem té osobě váhavě do řeči. Byla to holka, asi tak v mém věku, s hnědými vlasy vyčesanými do culíku. „Kdo jsi?“

„Oh, jasně! Promiň, zapomněla jsem ti to říct, já hrozně zapomínám - třeba minulý týden jsem zapomněla jít koupit mandarinky, i když jsem si to připomínala snad celý den a...“

„No, já jsem Violet,“ představila jsem se raději, než mi odvykládá celý svůj zapomenutý nákupní seznam, který mě absolutně nezajímal. Jak to není značkové nebo alespoň na podpatku, jde to mimo mě.

„Fakt? Violet jako ta barva, nebo květina?“ zajímala se.

„Já... nevím...“ vykoktala jsem, zaskočena otázkou na své jméno.

„No, každopádně, já jsem Dominica. C na konci. K už je z módy, znáš to,“ zasmála se a já se váhavě přidala. Ještě jsem se pořád nerozhodla, jestli je tahle holka masový vrah nebo kandidát na moji novou nejlepší kamarádku.

„Takže jsi sama?“ zeptala se a aniž by počkala na odpověď, pokračovala: „Vezmu tě na prohlídku. Budeš zírat, je to tady vážně skvělý!“

Něžně, asi tak jako když vás srazí tank, mě postrkávala nahoru k hradu a u toho nepřestávala cosi vyprávět. Než abych ji poslouchala, radši jsem si obhlížela okolí. Jak jsme přecházely nádvoří, narazily jsme na několik lidí; všichni byli od pohledu zhruba stejně staří jako já, ale byla jsem si jistá, že inteligentem, krásou, talentem, krásou, skromností a taky krásou se mi rozhodně nevyrovnají.

Nikdo a nic mi nepřišlo zajímavější než zeď, kterou jsem sem přišla, než jsem očima mimoděk zabloudila k temné postavě napůl ukryté ve stínu.

Při bližším pohledu jsem rozeznala vysokého chlapce oblečeného v černém, s vlasy barvy půlnoční oblohy. Naše oči se setkaly a mně se kolena podlomila v opačném směru, než by se podlamovat měla; křupnutí kloubů však nenarušilo onen okamžik, kdy se  mé nebesky modré oči střetly s jeho medovými.

Vzápětí se ten chlapec odvrátil.

„Kdo je to?“ ptala jsem se Dominicy okamžitě.

„Tohle?“ ukázala na něj a rovnou začala plánovat, jak vztyčit jeho směrem dřevěnou ceduli ve tvaru šipky. „Jmenuje se Phoenix, ale nic víc ti říct nemůžu. Je hrozně tajemný, víš?“

Přikývla jsem a nechala jsem Dominicu, aby mě zavedla na vyhlídku, která na nádvoří samozřejmě nesměla chybět. Docela dlouho jsme tam jen tak postávaly - Dominica opět cosi povídala a já celou dobu přemýšlela nad tajemným Phoenixem. Hotová idylka.

Až na jeden drobný detail.

„Vidím, že ses nakonec neztratila - ne že bych v to doufal,“ ozval se za mnou najednou Finn.

„Nečekaně,“ přešla jsem milosrdně jeho poznámku s tím, že mu při nejbližší příležitosti sežehnu ohněm obočí. Udivilo mě, že tentokrát nebyl sám; za zády mu v neuspořádaném hloučku postávalo asi deset dalších lidí mého věku.

„O co tu jde, Finne?“ chtěla jsem vědět.

„Zrovna jsem se vám to chystal říct. Tak tedy; dámy, pánové ... a Mary. Je mi potěšením vás přivítat ve vysoce utajované a prestižní akademii. V podstatě něco jako Xavierova škola pro nadané,“ dodal a čekal, jestli někdo pochopí jeho narážku. Hlouček studentů se však jen nechápavě mračil, přesně jak očekával.

„Dobrá tedy. Bez další okolků, vítejte na Akademii Stínu - škole čar, magie a dalšího toho nadpřirozena.“

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

- Mad