DMS Ep. 9 - Dýchánek v Kumbálu

Mařka. V sobotu. Bez zpoždění.

Jsem prostě čaroděj. (Říkejte mi Gandalfe.)

Mad Blog uvádí:

Dobrodružství Mary Sue

Ep. 9 - Dýchánek v Kumbálu

„Mary, pusť mě dovnitř!“ Finn znovu zacloumal klikou od mých dveří.

„Nikdy!“ zakřičela jsem na zamčené dveře, zatímco jsem stála na židli a v ruce držela napřaženou botu, kdyby se náhodou nějak dostal dovnitř.

„Dobře, tak ti alespoň řeknu vtip. Chceš slyšet vtip, Mary?“ ozvalo se zpoza dveří.

„Ne.“

„Výborně!“ zaradoval se Finn a rovnou spustil: „Ťuk, ťuk!“

Otráveně jsem si povzdechla. Tak ať to máme za sebou. „Kdo je tam?“

„Já.“

„Ježiši!“ chytila jsem se za srdce a skácela se ze židle v šoku. „Říkal jsi vtip, ne horor!“

„Jasně, promiň. Co já jsem to za člověka,“ poznamenal sarkasticky Finn. „Každopádně, chce tě vidět ředitel.“

„Samozřejmě, že chce,“ odpověděla jsem. „Mě chce vidět každý. Vlastně bych se měla nechat namalovat na plátno a pak ty obrazy prodávat takovým chudákům, jako jsi ty, aby vůbec ze života něco měli.“

Když se neozývala žádná přiblblá odpověď, usoudila jsem, že Finn odešel. Doufala jsem, že šel třeba skočit z mostu nebo tak nějak, ale nedělala jsem si velké naděje, protože i kdyby opravdu skočil, byl tak tupej, že by mu ani nedošlo, že má po pádu umřít.

Protože jsem zrovna neměla nic lepšího na práci, rozhodla jsem se, že do Kumbálu zajdu rovnou. Sice jsem na ředitele byla pořád ještě trochu naštvaná, protože při poslední návštěvě se ukázalo, že má v místnosti pověšené jenom tři moje portréty a vybudovanou jen ubohou, malou svatyni, ale tak už to chodí, když vás nikdo nemá rád.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem vrazila do osoby stojící na chodbě. I když mi nic nebylo, okamžitě jsem se s výkřikem sesunula k zemi – odkoukala jsem to v televizi, když se hrál fotbal. „Ááááu!“ zavyla jsem zmučeně. „Pomožte mi! Určitě jsem si zlomila nohu!“

„A je to aspoň otevřená zlomenina? Mám docela hlad, víš,“ zazněl nade mnou uštěpačný Alexandřin hlas a já okamžitě vyskočila na nohy (zlomenina nejméně osmnáctého stupně se zázračně vyléčila. Říkám to pořád, jsem úžasná.)

„Alexandro,“ zasyčela jsem na ni jako had a u toho zakroutila celým tělem, abych své duševní zvíře dala najevo.

„Pamatuješ si moje jméno? Sladké,“ ušklíbla se a vycenila upíří tesáky. „Jestlipak jsi stejně sladká i pod povrchem?“

„Na mě si nemůžeš dovolovat! Spálím tě na uhel!“

„Aww, asi z tebe brzo dostanu cukrovku,“ usmála se a skočila po mně. Jen tak tak jsem stihla uskočit o čtyři metry i s dvojitým saltem a vyslala na ni proud ohně. V tom se ale otevřely dveře Kumbálu a oheň místo Alexandry zasáhl ředitele.

Ředitel začal poskakovat a snažil se zadupat si oheň na lemu dlouhého pláště a nakonec se vrhl k zemi, kde začal válet sudy, aby zadusil plameny. „Eh, nejste náhodou mág?“ otázala se Alexandra s povytaženým obočím. „Proč se neuhasíte kouzlem?“

Ředitel, už uhašený, se zvedl z podlahy a narovnal si špičatý klobouk, který mu samozřejmě zůstal na hlavě. „Protože to bylo ukázkové použití elementu! Přece bych nemohl takovou úžasnou práci ničit svými podřadnými kouzly,“ potřepal hlavou a omluvně se na mě podíval.

Chtěla jsem říct, že má naprostou pravdu, ale byla jsem přerušena.

„Počkejte, nepřestávejte s tím! Chtěli jsme si vsadit na to, kdo vyhraje!“ Finn se vecpal do dveří a nepatřičně se křenil.

„Ne, nechtěli!“ ozval se z místnosti Phoenix.

„Suchare,“ zamumlal Finn a zalezl zpátky do Kumbálu.

„Počkat, v tom kumbále je ON? Tak to tam nejdu!!!“

„A bude hůř!“ zakřičel na mě ten skrček zevnitř.

Ředitel pobídl Alexandru, aby pokračovala do místnosti a pro mě rozbalil červený koberec. Nakonec jsem se nechala ukecat jeho pohledem a velkoryse vešla dovnitř.¨

Kromě Finna, Phoenixe a Alexandry vevnitř posedávali na kbelících na úklid také dva vlkodlaci – rozcuchaný Nate a ten malý, kterého jsem neznala jménem, Dominica a nějaký kluk a holka, které jsem ještě neviděla, tudíž určitě nebyli důležití.

Posadila jsem se na ředitelovo vyřezávané křeslo a čekala, až mi vysvětlí, proč jsem tady.

„Všichni máme v čerstvé paměti události několika předchozích dnů,“ povzdechl si ředitel. „Démoni na naší škole, to není jen tak. Někdo je sem musel poslat. A proto jste ostatně tady. Předpokládám, že se navzájem znáte...?“

Zatímco všichni přikyvovali, já popřela, že bych s kýmkoli kromě Phoenixe kdy měla co do činění. Mág mávl rukou k neznámému klukovi. „Tohle je Matěj, věštec. A tohle,“ ukázal na holku, „je Tristana, jejíž magické schopnosti nebudeme rozebírat, protože stejně nikoho nezajímají.“

Ředitel pokračoval v představovaní: „Dominica, protože přece potřebuješ natvrdlou nejlepší kamarádku. Nate, alfa smečky. Max, jeho pravá ruka.“

„Spíš tlapa,“ odfrkla jsem si a probodla popáleného vlkodlaka pohledem. Nesměle sklopil oči k zemi.

„No a věřím, že s Finnem už ses seznámit stihla,“ zakončil ředitel přednášku. Finn se nepřítomně protahoval a držel u toho v ruce koštěte. Mohla by to být jeho přítelkyně, pomyslela jsem si. Inteligenčně by to odpovídalo.

Mág pokračoval v přednášce: „...a devět vás jde proto, že jsem to moje oblíbené číslo,“ oznamoval zrovna.

„Devět nás jde kam?“ zeptala jsem se podrážděně. Zatímco jsem tu seděla, utíkal mi v televizi nový díl Ulice.

„No přece zachránit svět! Copak jsem se o tom nezmiňoval?“

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-

Omg omg omg napsala jsem Mařku včas! :o Každopádně, příště už se vrhneme na (snad) akčnější část, kdy se Violet Jasmine Nebezpečí Lightmoonová vydá spolu se svou životní láskou a partou poskoků vypátrat démony.

Možná to vypadá, že se Marčin příběh odvíjí tak nějak do ztracena, ale vydržte, mám to vymyšlený. Tak na 17%. To snad stačí, ne?

- Gandalf