Minipříběh: "Jak to bejvá před pololetím"

Lokace: Naše Gymnázium

Poloha: přísně tajná

Detailní poloha: sborovna, přízemí

Čas: poslední den před koncem vánočních prázdnin

Profesorka Kočičová se, samozřejmě ve vší nenápadnosti, přihnala do sborovny. V této chvíli to tedy byla tajná základna učitelského sboru a místo, kde měla být naplánována největší zrada tohoto roku. A to se Silvestr slavil ani ne před týdnem.

"Agente Kočičková!" ozve se podrážděně ředitel a vstane ze svého místa v čele stolu. "Copak jsme si nejmíň stokrát neopakovali, že před vstupem na tajnou poradu musíte říct tajné heslo?"

"Ahááá, už si vzpomínám!" vykřikne Kočičková a plácne se do čela. Jediné, co můžu k tomuhle říct, je to, že by z ní dobrá herečka fakt nebyla (ačkoliv ona si to o sobě určitě myslí.)

"Tak jaké je tedy heslo?" pobízí ji netrpělivě ředitel, aby už schůze mohla začít. Všichni ostatní kantoři už seděli na svých židlích okolo stolu a čekali, než ze sebe Kočičková, která věčně chodí pozdě, vymáčkne heslo.

Agentka Kočičková si afektovaně odkašle. "Jen růžová to může být."

"Počkat," ozve se profesor fyziky, pan DrAmpér, "copak jsme si jako heslo nedomluvili 'Když síla, tak zrychlení', pane řediteli?"

Stará profesorka českého jazyka se okamžitě napřímila. "Vy paskřivci, heslo přece je vyjmenování poměrů mezi větami vedlejšími! Slučovací, stupňovací, odporova-"

"To stačí!" přerušil kantory ředitel. "Každý z vás má individuální heslo. Kvůli vyšší bezpečnosti a nižšímu riziku prozrazení základny."

(Teď prosím opomeňme fakt, že před sborovnou zářilo několik neonově žlutých a zelených šipek ukazující na dveře, k nimž byla přilepena cedula a na ní nápis "Tajný protistudenský bunkr".)

"Spíš je to zbytečnost," ozval se kdosi od zdi.

"Vy naděláte," zabručel ředitel, nalil si z kávovaru kafe a vrátil se zpět na své místo, s Kočičkovou po své pravici. Občas uvažoval, proč si zvolil právě ji za svého zástupce. Uvažoval by nad tím i teď, kdyby ho však nečekala práce na důležitém úkolu.

"Tak tedy," začal ředitel a nepatrný šum hovoru mezi učiteli utichl, "jak jistě všichni víte, už je skoro čas. Blíží se pololetí."

Rozhostilo se naprosté ticho. Nikdo ani nedýchal. Což byl taky důvod, proč několik postarších kantorů zmodralo v obličeji.

"Víte, co znamená pololetí?" otázal se ředitel.

"Uzavírání známek!" ozvalo se přes polovinu osazenstva sborovny.

"Ano, správně, uzavírání známek," zopakoval si ředitel a mimoděk míchal lžičkou svoje kafe. "Počítám s tím, že máte u většiny studentů jasno ohledně známek na vysvědčení?"

Kantoři sborově přikyvovali. Synchronizovaný odkejvávání, tak by se to mělo jmenovat.

"Já jsem uzavřela známky již před měsícem," chlubila se profesorka češtiny.

"Ach ano, jistěže. Ale copak vám to nepřijde poněkud... nudné?"

"Nudné?"

Ředitel odložil lžičku do (jinýho) hrníčku. "Ano, kolegyně, nudné. Uzavřít známku a nechat studenty poslední týdny flákat školu. Kampak by to tímhle tempem došlo?"

"Co tedy plánujete, pane řediteli?" ozval se DrAmpér neklidně posedávajíc na židli.

Ředitel nasadil ten nejďábelštější výraz, na jaký se zmohl. Démoni ze Supernatural by mu pomalu mohli i závidět. "Písemky."

"Písemky?" zopakovala profesorka Kočičiková a nahnula se k řediteli blíž.

"Ano, písemky, spoustu písemek!" mnul si ředitel zlomyslně ruce. "A pozor, to stále ještě není všechno - dáme všechny ty písemky na jeden týden."

"Na jeden týden?" zarazil se profesor Kamzík, učitel zeměpisu, matematiky a neoficiální školní fotograf. "Ale to potom nemají studenti šanci je všechny napsat."

"No a co mi asi jde?" odsekl ironicky ředitel.

Sborovnou se pomalu začalo šířit pochopení, následované radostí. Škodolibou radostí, pocitem vítězství a nepřemožitelným zadostiučiněním.

"Písemky! Písemky! Písemky!" skandovalo padesát hlasů, až v oknech málem popraskaly tabulky.

S pocitem, že vykonal, co mělo být vykonáno, usadil se ředitel na své místo a nechal kantory přiživovat ohnivou jiskřičku.

To není vzpoura.

To je revoluce.

---EXTENDED ENDING---

"...takže od politického systému první republiky až po to, kde jsme skončili, za týden v pátek, písemka!"

Dějepisářka si sbalila věci z katedry a odkráčela otevřenými dveřmi, ignorujíc desítku mých spolužáků, kteří se jí ještě chtěli zeptat na něco k učivu.

Zapsala jsem si na mobil do poznámek písemku z dějepisu a připojila k ní příslušný datum.

"Děláte si už p*del?" zeptá se spolužačka v lavici přede mnou. "Tohle už je šestá písemka hlášená na příští tejden! Kdo se na to má furt učit?"

"Sedmá," opravím ji, hodím si batoh přes rameno a spolu zamíříme po schodech k učebně počítačů, "beztak nám napaří ještě nějaký slovíčka z něminy."

"Co se to s nima stalo hej? Jako jo, pololetí, ale tak jako maj to v hlavě v pořádku?"

"Přece nám nemůžou nechat dobrý známky, víš jak. Není nad to si pokazit výzo týden před uzávěrkou."

Zvonek zazvoní, jsme vpuštěni do místnosti. Usedneme k monitorům a než se zapíšeme, slyšíme našeho učitele, jak říká: "Ták, děťátka, my jsme minule dodělali základy práce s Excelem, takže-"

"- si napíšem písemku.," přerušíme ho. "Za tejden. Jo, my víme.

Takže... co se dnes budem učit novýho?"

- Mad