Předsudky moderní společnosti

Jdu po ulici a cítím na sobě pohledy cizích lidí. Cítím, jak mi ze všech světovejch stran propalujou bundu. A vím, že mě soudí. Jak vypadám, co mám na sobě a proč jsou moje boty tak šíleně zašpiněný (což by mimochodem zajímalo i mě). A pak, jakmile dospějí ke svému názoru, jejich pohledy zmizí.

Rozsudek byl vynesen.

V pomyslném odvolání se procházím po náměstí, směju se a mluvím si pro sebe, protože už to nejsem já. Teď je ze mě středověkej bojovník nebo cestovatel v čase. A lidé jdou kolem, diví se, nechápou a znovu mě odsuzujou.

Soudce promluvil.

Můj soud je u konce.

Skoro vidím ty nálepky na mým obličeji, rukou a všem ostatním.

Šílená. Trapná. Namyšlená. Tlustá. Magor. D*bil. Namachrovaná k*áva. Nenormální. Velryba. Hnusná. Nemódní. Nevychovaná. Odporná. K ničemu.

A jsou ke mně přilepený nějakým zatraceně pevným lepidlem. Beztak tím z reklamy.

Ne že bych se je snažila ze sebe servat - ty doby už jsou pryč.

Přijdu domů a pohodím batoh ke stolu. Místo potisku je oblepen veřejným míněním.

A tak mě napadá - proč?

Proč mají lidi potřebu každýho soudit a hodnotit od pohledu? Proč musí mít nutně názor na danou osobu, když ji ještě ani nepoznali?

Kdo se drží stáda, kdo nevystrkuje hlavu a kdo se řídí názorem většiny, nic podobnýho nezažije. Je součástí skupiny - té NORMÁLNÍ skupiny. Teda, dotyční to o sobě tvrdí.

Každej, kdo vybočuje z řad moderních osnov a není dokonalý ve stylu dnešní doby, je považován za někoho... well, minimálně divnýho. Nebo za trapáka. Podivína. Za něco míň.

"Hej, dobrej telefon. Přesně ten samej jsem včera chtěla taky koupit - pro svoji babičku."

"Proboha, co to máš na sobě? Kterýho nebohýho bezdomovce jsi okradla?"

"Ty si hlavně dávej pozor, ať se pod tebou nepropadne židle, slonice!"

Dnes a denně je někdo kritizuje, hodnotí a soudí.

Ale proč?

Protože se prostě něčím liší?

Vždyť to má stejnou logiku, jako by se tři růže smály kopretině kvůli barvě okvětních lístků. Pořád spolu mají víc společnýho než rozdílů.

Přijdu mezi skupinu stejně starých lidí jako já. Ale je nezajímá, kdo jsem, moje vlastnosti jsou jim ukradený. Soudí mě podle toho, co vidí - ty kalhoty maj špinavý kolena? Prase. Počkat, na tom triku je drak? Trapný děcko. A vlastně, jakou že to nosí velikost? Stan?

Támhleten kluk má dlouhý vlasy? Teplá princeznička. A tahle holka se oblíká furt do černý? Běž si podřezat žíly, kr*vko jedna emařská.

Někteří lidi jsou, kdo ví proč, závistiví a pomstychtiví jedinci, co touží dát svou "převahu" jasně najevo.

Proto ty nálepky.

Aby těm odlišným ublížili.

Však jsou jiní, tak si to zasloužej, ne?

Neříkám, že všichni, ale někteří tenhle nátlak prostě nezvládnou. Podrobí se většině. Začnou se stranit lidí. S bázní očekávají další a další posměšky.

Prošla jsem si tím taky. Stále procházím a vsadím se, že i procházet budu. Kdysi jsem dělala všechno proto, abych se těch štítků zbavila. Snažila se je smýt. Odtrhnout. Přepsat. Ale stejně to nebylo nic platný.

A až jsem je konečně nechala být? Nemůžu říct, že by ty nálepky zmizely. Ne, furt jima mám polepenej každej kousíček kůže.

Ale je mi to jedno. Pro mě už neexistujou.

Rozsudek byl vyvrácen.

Jakmile se nad to povznesete, jakmile si uvědomíte, že oni nejsou o nic lepší než vy, jakmile pochopíte, že se nemusíte bát jejich soudu...

Pak už vám nemůžou ublížit.

Obvinění zrušeno.

Pořád nevím PROČ.

A pořád tohle štítkování od pohledu nechápu.

A když už někoho chcete označit, proč nikdy nezkusíte pozitivní názor?

Úžasnej. Vtipná. Sebevědomá. Zajímavej.

Ani to nebolí, co?

(Hej, ty tam! Přestaň simulovat ten infarkt! To je podvod! :D)

S pocitem, že jsem vám sdělila, co jsem sdělit chtěla, zaklapnu noťas a natáhnu se pro batoh. Nálepky na něm zmizely.

Soudce byl zbaven moci.

- Mad